Vyučuje všechny úžasné vědy, je vynikající básník, a je velmi obratným kouzelníkem. Phenex už přes 1200 let marně doufá, že se jednou vrátí zpět do nebes.Bývá líčen jako fénix, který zpívá sladké písně dětským hláskem, čímž ve skutečnosti varuje své soukmenovce před nebezpečím (protože on nikdy nebývá sám). Je líčen jako ten, kdo vždycky povstane z popela. To on je oním bájným ptákem Fénixem, kterého staří egypťané nazývali Benu. Fénixovy údajné vlastnosti: Najít ho nelze, neboť místa, kde se nachází, jsou tajemná a neobjevitelná. Pokud by se někdo (nejen člověk) pokusil ublížit mu, je odsouzen k věčnému zatracení. Vládne neuvěřitelnou, božskou mocí, avšak využívá jí jen velmi zřídka. Jeho brky mají magické vlastnosti a lze je využít k výrobě hůlek a lektvarů.
Za nejstaršího se považuje egyptský fénix, tedy "Benu". Rodil se každé ráno ve chrámu v Héliopoli z plamenů. Existuje ale i jiná verze, verze která tvrdí, že pták Benu je bohem. Jest zářivou podobou slunečního boha a do dob temnoty a chaosu přinesl první paprsek světla.
Jsou i ti, kteří ptáka vyobrazují jinak - například Hérodotos napsal: "Je ještě jeden posvátný pták, který se jmenuje Fénix. Viděl jsem ho jenom namalovaného, neboť k nim (myslí tím Héliopolské) přilétá zřídkakdy. Héliopolští říkají, že jen jednou za pět set let. Přilétá prý tehdy, když zemře jeho otec. Podobá-li se tomu, co je namalováno, je do velikosti a podoby takovýto: některá jeho péra jsou zlatá, jiná purpurová, vzhledem a velikostí se nejvíce podobá orlu. O tom ptáku vypravují, čemuž se mi nechce věřit, že přilétá z Arábie do chrámu Héliova a přináší svého otce, kterého zabalil do myrhy a v chrámu Héliově ho pochovává. Přináší ho tím způsobem, že nejprve vytvoří z myrhy vejce tak veliké, jaké unese, potom se pokouší je nést, a když to vyzkouší, vydlabe ve vejci dutinu, otce do ní vloží a opět uzavře myrhou. Když otce vloží do dutiny a ten je uvnitř, má prý vejce stejnou váhu. Otce uloženého v myrze prý přenáší do chrámu Héliova. Tak prý to ten pták dělá."
I Cornelius Tacinus fénixe popisuje zcela jinak: "Za konzulátu Paula Fabia a Lucia Vitellia (kolem r.35 n.l.) přilétl po uplynutí mnoha věků do Egypta pták Fénix a zavdal domorodým i řeckým učencům podnět k hojným rozpravám o tom divu. Dovolím si uvést, v čem se shodují, i věci sporné, četnější sice, ale hodné poznání. Ten tvor je zasvěcen slunci, a umělci, kteří zobrazili jeho podobu, jsou zajedno v tom, že se vzhledem i pestrým zbarvením peří liší od ostatních ptáků."
Možná jste si povšimli, že o počtu let se objevují jiné údaje. Nikdy neví, jak to přesně je, ale nejvíce uznávanou dobou je doba pěti set let.
Tacinius ovšem ve svém díle Letopisy se zmínkou o fénixích pokračuje: "Někteří tvrdí, že mezitím uplyne 1461 let a že dřívější ptáci, poprvé za vlády Sesósidovi, dále Amasidovi, pak za Ptolemaia, třetího krále z rodu makedonského, přilétli do města zvaného Héliopolis v četném průvodu ostatních ptáků, obdivujících se jejich nezvyklé kráse. Avšak dávnověk je temný. Mezi Ptolemaiem a Tiberiem (myslí Tiberia Claudia Nera vládnoucího právě v r. 14-37, kdy se měl objevit Fénix), ale uplynulo méně než dvě stě padesát let. Proto někteří myslí, že tento poslední Fénix je nepravý, že nepocházel z Arábie a že nevykonal nic z toho, co tvrdilo staré podání. Po dovršení počtu let totiž, když se blíží jeho smrt, staví prý si ve svém rodném kraji hnízdo a vylévá do něj plodivou sílu, z níž se vylíhne mládě. A sotva doroste, je prý jeho první starostí pohřbít otce a to nikoli bez rozmyslu, nýbrž vzlétne nejdříve s nákladem myrhy a pokusí se o dlouhou cestu. Jakmile zmůže břímě i daleký let, vezme prý na sebe otcovu mrtvolu, odnese ji na oltář Slunce a tam spálí. To je nejisté a bájemi zveličené, nepochybuje se však o tom, že tento pták bývá časem vídán v Egyptě."
Možná jste si povšimli, že o počtu let se objevují jiné údaje. Nikdy neví, jak to přesně je, ale nejvíce uznávanou dobou je doba pěti set let.
Tacinius ovšem ve svém díle Letopisy se zmínkou o fénixích pokračuje: "Někteří tvrdí, že mezitím uplyne 1461 let a že dřívější ptáci, poprvé za vlády Sesósidovi, dále Amasidovi, pak za Ptolemaia, třetího krále z rodu makedonského, přilétli do města zvaného Héliopolis v četném průvodu ostatních ptáků, obdivujících se jejich nezvyklé kráse. Avšak dávnověk je temný. Mezi Ptolemaiem a Tiberiem (myslí Tiberia Claudia Nera vládnoucího právě v r. 14-37, kdy se měl objevit Fénix), ale uplynulo méně než dvě stě padesát let. Proto někteří myslí, že tento poslední Fénix je nepravý, že nepocházel z Arábie a že nevykonal nic z toho, co tvrdilo staré podání. Po dovršení počtu let totiž, když se blíží jeho smrt, staví prý si ve svém rodném kraji hnízdo a vylévá do něj plodivou sílu, z níž se vylíhne mládě. A sotva doroste, je prý jeho první starostí pohřbít otce a to nikoli bez rozmyslu, nýbrž vzlétne nejdříve s nákladem myrhy a pokusí se o dlouhou cestu. Jakmile zmůže břímě i daleký let, vezme prý na sebe otcovu mrtvolu, odnese ji na oltář Slunce a tam spálí. To je nejisté a bájemi zveličené, nepochybuje se však o tom, že tento pták bývá časem vídán v Egyptě."
Jsme teprve na samém začátku bádání a máme ještě více otázek, než-li před jeho početím. Abychom v tom měli ještě větší nejasnosti, mám zde další legendy o fénixích…
Poposuneme se o několik století dál, do 4. století n.l. Lucius Lactantius, latinský křesťanský spisovatel, napsal o fénixovi, jakožto symbolu nesmrtelnosti, celou báseň - De ave phoenice. Na rozdíl od autorů, které jsem psala před ním, neuvádí odkud přesně fénix pochází, pouze píše, že jeho vlast je ráj na východě. Pokud pták ucítí, že doba jeho smrti se blíží, odlétá do Sýrie. Zde se znovu narodí a jeho otec ho odnese do Egypta. Úryvek: "Rudým tímto příkrovem pokrytá záda i hruď celá září Skví se jím hlava i šíj, po celém povrchu hřbet Do výše vztyčený ocas je roztažen ve žlutém kovu vmíchaný do jeho skvrn žhne na něm narudlý nach Dva ametysty, že jsou v jeho obrovských očích bys věřil z jejichž středu se blýská ohnivě bělostná zář Nazlátlou hlavu mu půlkruhem koruna z paprsků zdobí která znamení Foiba nahoře na špici má Šupiny nohy mu kryjí, - ty zdobeny žlutým jsou kovem - zatímco růžový svit půvabně pokrývá dráp V jeho postavě vidíš vzhled smíšený z páva a z toho pestrého ptáka, jenž v dáli obývá fásidský kraj Žádný opeřenec, jejž rodí arabská země vzrůstem se nerovná jemu, ať dravec či krotký pták Pomalý nikterak není, jak ptáci s velkým tělem kteří pro velkou váhu mívají lenivý krok nýbrž se lehce a rychle, jak král by byl, důstojně vznáší..."
Claudius Claudianus, Egypťan, fénixe popisuje opět trochu jinak, jeho Věčný pták fénix se spíše podobá Benovi. Podle něj má zázračný pták na hlavě zářivou korunku a když letí v noci, celý září a osvětluje okolí. Jeho chování je následující: Fénix usedá na hnízdo a vítá slunce radostným zpěvem, kterým zároveň prosí o životadárný oheň, který mu Foibos poskytuje a ptáka zažehne. Znovuzrozený pták vyletuje z plamenů. Spalováním starého Fénixe vzniká léčivý vonný kouř, který prochází celým Egyptem.
Jak je vidět, čím více hledáme z různých zdrojů a legend, tím méně o fénixovi víme - to, co jsme považovali za pravdu, nám sice jedna legenda potvrdí, ovšem druhá ihned vyvrátí. Kde je tedy pravda? To nám asi nikdo bohužel nepoví, jedno je však jasné - ať už fénix je skutečný nebo ne, navždy v naších srdcích zůstane. Vždyť je to úžasný námět na básně, filmy, povídky a jiné tvorby. Každý si v hlavě vytvoří svého vlastního fénixe, jedno ale většina fénixů bude mít společné - skvostný zlatý pták, s krásným dlouhým ocasem. Shoří v popel, aby se znovu mohl narodit…
Žádné komentáře:
Okomentovat