Bílý Jasmín: Ochutnávka 1. a 2. kapitola

Kapitola 1

Poslání nebo prokletí?

Po cestě pusté a setmělé,
kde chodí zlí jen andělé,
kde jeden Idol zvaný Noc
na černém trůnu třímá moc.

Edgar Allan Poe

„Nemůžeš ji tam brát, je ještě malá,” křičí matka, když mě otec obleče do nejlepších šatů a chystá se se mnou odejít na exkurzi, do místa zvaného Jáma. Nikdy jsem tam nebyla, ale slyšela jsem o ní dost, abych věděla, že se mi tam nechce.

„Podle tebe bude vždycky moc malá, Lillith. Je nejvyšší čas, aby pochopila, jak to tady chodí,” odsekne jí otec.

„Já ti to nedovolím!” Řekne matka a postaví se před nás, aby nám zatarasila cestu.

Vyděšeně sleduju, jak ji otec prudce uhodí, až upadne na černou dlažbu v hale.

„Nebudu se tě ptát,” zasyčí, když prochází kolem ní a mě táhne za sebou.

„Maminko!” Zafňukám a natahuju k ní volnou ruku.

„To bude v pořádku, miláčku. To nic. Běž s otcem. Přijdu za vámi.”

Nedůvěřivě se zamračím, ale udělám, co mi říká.

„Pojď. Bude se ti to líbit. Jsi přece po mně,” povzbuzuje mě otec, když se blížíme k dlouhým prudkým schodům, které klesají do hlubin temné průrvy v zemi. Protože jejich stupně jsou vysoké, musím si dávat dobrý pozor, abych nespadla, každý krok mi trvá dvakrát déle, než jemu.

„Tak dělej, neflákej se, Yasminne. Nemám na to celej den.” Zavrčí.

Maličko zrychlím, ale bojím se.

„Ach jo. Tak pojď,” řekne a bere mě do náručí. Pevně se ho chytím kolem krku.

Čím blíže jsme k našemu cíli, tím hlasitěji se kolem nás ozývají úzkostné skřeky a steny. Vystrašeně se k němu přitisknu blíž.

„Tady už půjdeš sama.” Rozkáže a pustí mě na zem, plnou asfaltových hrbolů. Vezme mě za ruku a vede mě dlouhým, černým tunelem ve skále, na jehož konci je několik klenutých oblouků. V každém jsou zasazena velká dřevěná vrata s černým kováním. Síra tu páchne víc, než jinde v Pekle a přes křik trpících hříšníků, neslyším ani vlastní myšlenky. Nelíbí se mi tu!

„Chci domů.” Vzlyknu.

„Doma se nic nenaučíš. A ty se musíš učit, Yasminne. Až se naplní tvůj čas a strýček Lucifer tě pošle na Zem, abys nás všechny konečně osvobodila, budeš podobný věci vídat denně. Protože lidi jsou zlí a my jsme jediní, kdo je dokáže zastavit,” vysvětluje mi otec trpělivě a zatlačí do dřevěných vrat, která jsou k nám nejblíž.

„A proč jsou zlí?” Zeptám se zvědavě.

Maminka totiž tvrdí něco docela jiného.

„Tak třeba tenhle,” řekne a ukáže na muže, přivázaného za ruce a nohy k obrovskému dřevěnému X.

„Představ si, že jen pro svoje potěšení zabíjel malé holčičky, přesně jako jsi ty. Přivázal je právě takhle, jako je teď spoutaný on sám. A potom jim propaloval kůži horkým pohrabáčem, dokud nepřestaly plakat.” Popisuje mi otec detailně, čeho všeho jsou lidi schopní.

„To je přece muselo hrozně moc bolet.” Divím se.

„Taky, že bolelo. A to se mu právě líbilo.”

Spodní ret se mi rozklepe. Budu brečet!

Vtom se odkudsi objeví hrbatý démon s chlupatými zády a kopyty místo nohou. V ruce drží dlouhou železnou tyč, která se na konci stáčí do zrcadlově obráceného čísla šest.

Zvědavě se dívám, jak tyč strká do blízké žhnoucí výhně. Drží ji tam právě tak dlouho, až je šestka na jejím konci rozžhavená do ruda. Vytahuje ji a než stačím sklopit oči stranou, spatřím, jak se železo zanoří do kůže, na hrudi připoutaného muže, až to zasyčí.

Ten nelidsky zařve. V nose cítím nepříjemný pach spáleného masa a po tvářích mi stékají proudy slz. Chci se otočit, ale otec mě před sebou pevně drží dlaněmi za hlavu tak, abych se musela dívat, jak celou věc démon opakuje pořád dokola. Pevně stisknu víčka k sobě a drobné tělíčko se mi otřásá křečovitými vzlyky.

Maminko, kde jsi? §§§§

Jako každý den stojím schovaná za kamennou zídkou a sbírám odvahu přejít ten krátký úsek, vedoucí od školy k domovu. Dětské hřiště. Vystrašeně pozoruju ty malé zrůdičky, které se zuřivě přetahují o hračky a vztekle na sebe ječí. Vím, že sotva vyjdu ze svého úkrytu, všeho nechají a spustí svou obvyklou říkanku. „Zrzi, Zrzi, co tě mrzí? Ta zrzavá palice, vypadáš jak vopice.”

Vím, že jsou to jen děti. Jenže jaké!

Malý Cresil od sousedů má kůži po celém těle jako politou kyselinou. A taky, že ji plive po všech kolem sebe.

Orthon zase vypadá jako chodící kostra pokrytá tenkou vrstvou kůže, jeho pohled je schopný jednoho dokonale znehybnit.

Muréna je pokrytá hadími šupinami, přičemž umí vyšlehnout svůj dlouhý ostrý jazyk tak rychle a prudce, že svého nepřítele bez problému připraví o kteroukoliv část těla.

A všichni mají na zádech černá blanitá křídla potažená térem.

Jen já mám peří!

A neovládám žádné zvláštní schopnosti. Jen těžko se můžu ubránit jejich krutým výpadům.

Odhodlaně stisknu růžové rty, pohodím dlouhými měděnými vlasy a smaragdově zelené oči pevně upřu k místu, kam mám namířeno. K domovu!

„Už jde!” Slyším jejich hlasy, sotva vyjdu zpoza zdi.

„Hej, zrzundo!”

„Tak slyšíš, nádhero!”

Neotáčej se, Yas! Nevšímej si jich!

„Zrzi, Zrzi, co tě mrzí?” Začne říkanku Orthon.

„Ta zrzavá palice.” Přidá se Muréna.

„Vypadáš jak vopice!” Zakřičí všichni tři jednohlasně a hází po mně ohořelé kamení.

Zrychlím krok. Těch pár metrů je nekonečných.

Au! Na hlavu mi dopadne tvrdý kámen.

„Tak dost!” Zahřmí bratrův hromový hlas.

Partička výrostků se rozuteče na všechny strany a Asmodeus se na mě široce zasměje.

„V pořádku?”

Přikývnu.

Naštěstí je vždycky poblíž.

V malém přízemním domku už bydlím jen s otcem Samaelem a matkou Lillith. Moji starší sourozenci se rozutekli po Pekle a ti šťastnější po Zemi.

„Ahoj, zlatíčko. Jak bylo ve škole?” Vítá mě maminka.

Ech! Jako vždycky. Příšerně.

„Jo, dobrý, mami.“ Zalžu.

A snažím se nemyslet na povýšené pohledy svých spolužáků.

„Tvoje křídla!? Jsou úplně šedá od popílku. Musíš na ně dávat větší pozor! Je to poklad, Yasminne.” Upozorní mě.

Přitakám, ale osobně bych byla radši za ta obyčejná. Kožená. Jaká mají všichni ostatní.

Unavuje mě být jiná. Nemám žádné přátele.

Jsem tak sama!

„Sedni si, vyčistím ti je.”

Protočím oči, ale udělám, co po mně chce.

Tiše sedím, matka mi čistí zaprášená černá křídla a přitom zpívá.

„Panna běžela, co měla sil,
hladký drak ji ale dohonil.
Panna na lože klesla v soužení,
hladký drak lehl si vedle ní.
Sen o štěstí do rána bílého snili,
ráno se v královském zámku probudili.

Drak z lože vstal a Boha velebil
Teď člověk opět jsem, jak dřív jsem byl.”

Tuhle baladu mám ráda. Skončí dobře.

Otec nechtěl, aby mi matka zpívala, tak to dělá potají, když není Samael doma.

Jejich výchova je víc než nedůsledná a rozpolcená, podpořená otcovými sklony k násilí.

Nejednou jsem od něj dostala řádně nařezáno a maminka jakbysmet. Není se co divit. Jejich manželství je jen obchodním kontraktem, uzavřeným výhradně za účelem mého zplození.

Můj otec Samael je samotný princ a kníže Pekel, který vládne plným třiceti legiím temných démonů. Vlastně býval původně archandělem, ale protože se kdysi s Luciferem a dalšími jemu podobnými nedokázali s Bohem rozumně domluvit, skončil tam, kde je dnes. V Pekle.

A matka?

Nikdo jiný než Lillith. První Adamova žena.

Vyhnali ji z Ráje, protože si docela logicky chtěla být s Adamem rovna. A protože se později nemohla dívat na to, jak Eva, klamána falešnými iluzemi, slepě udělá, nač si Adam vzpomene, byla to právě ona, kdo jí podal jablko hříchu ze Stromu poznání, čímž si zajistila stejný osud, jaký patřil otci.

A právě tady se poznali, aby společně spřádali plány na soudný den. Jehož mám být právě já nedílnou a nejdůležitější součástí.

Žádný dojemný příběh o tom, že jsem se narodila z velké a nehynoucí lásky, jak se to obvykle dětem říká, mi doma nevyprávěli.

Ne, jediným důvodem, proč tu jsem, je, že mám být rozhodující a nejmocnější zbraní, v nikdy nekončícím souboji dobra a zla.

Teda, ne že bych tomu snad věřila, ale přesně takhle mi to odmala vtloukají všichni do hlavy.

Dcera padlého Archanděla a Démona.

Jediná svého druhu.

Na moje narození se čekalo tisíce let!

Už jen TO zní přece šíleně! Nebo ne?

Nikdy jsem příliš nepřemýšlela o podstatě svého „velkého poslání”. Vlastně mě spíš děsí.

Nehledě na to, že mám dost vlastních, těžko řešitelných problémů.

Pokud totiž existuje něco, jako zamindrákovaný démon, jsem jeho dokonalý exponát.

Měřítka krásy v Pekle se pohybují úplně jinde, než na Zemi.

Drtivá většina démonů má děsivou podobu tvorů, o nichž se lidem zdávají noční můry.

Inteligence obvykle přesně odpovídá jejich vzezření.

Je nevalná.

Temné pohledy mají prázdné a hlas připomíná skřípot brzdící lokomotivy.

Takže já se svou alabastrovou pletí a téměř andělskou tváří mezi ně jaksi nezapadám. A navíc mám ta příšerná labutí křídla. Žádné blány. Žádný asfalt. Jen hladké, lesklé peří!

Matka je zbožňuje, ale já je nenávidím.

Jsem totiž přesvědčená, že právě kvůli nim nemám v Pekle žádné skutečné přátele.

Celé dětství jsem trávila jen osamělou hrou s matkou, která se mi zoufale snažila vykouzlit na věčně zachmuřené tváři úsměv.

„Věčnost je příliš dlouhá na to, aby ses celou dobu mračila.“ Říkává mi i přesto, že ona sama musí být s otcem hluboce nešťastná.

Občas si říkám, jestli jí to stálo za to. Odcházet od Adama, když ho vyměnila za Samaela, který ji neustále ponižuje a pro ránu nikdy nechodí daleko.

A ona to všechno, beze slova odporu, trpělivě snáší. Jediný důvod, proč se mu občas vzepře, jsem já.

Zatímco Samael mě neustále přesvědčuje o lidské zkaženosti a hříšnosti. Matka mi popisuje člověka jako milující bytost se sklony ke slabostem, kterých Samael a jemu podobní hojně využívají. Vyrůstala jsem na matčiných pohádkách o princeznách, které nikdy neskončily špatně a zároveň jsem musela poslouchat Samaelovy hororové příběhy o vrazích a násilnících, kterých je údajně na Zemi plno.

Informace, které mi takhle sdělují, jsou tak matoucí, že sama nevím, co mě na Zemi jednoho dne vlastně čeká.

Jestli pohádka nebo horor.

V každém případě horší než teď už to být nemůže.

V chodbě se ozve šramot.

Matka okamžitě ztichne a napjatě vzhlédne.

Otec se vrací.

„Ale, princezna je doma. To je dobře, mám pro tebe důležitou zprávu,” řekne místo pozdravu.

Matka se na něj vyděšeně podívá a já zvědavě čekám, co mi chce říct.

„Přišel tvůj čas, děvče. Půjdeš na Zem.”

Konečně!

Lucifer mě konečně posílá na Zem, abych naplnila tu hloupou věštbu, která tvrdí, že jsem chodící pohroma pro lidstvo.

Trápí mě jediná otázka.

Jak toho mám, bez jediné užitečné nadpřirozené schopnosti, asi tak dosáhnout?

O tom se totiž věštba jaksi nezmiňuje.

Na Zem se chystáme vstoupit skrz Eden, což je s výjimkou Tartaru jediná brána z lidského světa k nám, do Zásvětí.

Na samé hranici našich světů ucítím ve vlasech jemný větřík vonící solí. Nedočkavá pohledu, který mě čeká, zrychlím tempo. Má to být má první zkušenost s lidským světem.

Tolik jsem o něm slyšela od matky a četla v knihách. Nervózně polknu. Odhodlaně se nadechnu a nakloním se přes okraj, abych spatřila nepopsatelnou nádheru Země.

Sestup se odehrává v noci, abychom eliminovali riziko, že nás někdo ze smrtelníků spatří. Srdce mi rozrušením buší jako o závod. Roztáhnu křídla a pomalu se spouštím k Zemi. Až do nynějška jsem je nepoužila a přesto pro mě je let tak přirozený, jako kdybych to dělala odjakživa.

Vůně svěžího mořského vzduchu, která mě uhodí do nosu, vyvolá v celém mém těle příjemné mravenčení. S rozkoší si vychutnávám každičký jediný nádech. Kapky rosy, jež mi smáčí holé tělo, jsou jako výboje elektrické energie. Vyplašeně se ohlédnu po ostatních.

Pořád tam jsou, ujistím se.

Ve chvíli, kdy se bosýma nohama dotknu písčitého břehu pevniny, zmocní se mě omračující pocit blaha a až nepochopitelného uspokojení. Jako bych právě a jedině sem odjakživa patřila. Nemám nejmenší tušení, kde se ve mně podobné dojmy berou a proč, ale nedokážu s nimi bojovat. Oči se mi náhle plní horkými slzami. Cítím se dojatá, vyděšená a zmatená zároveň. Hlava se mi točí a na spáncích cítím krůpěje ledového potu.

Mám takový dojem, že je něco špatně!

Podlamují se mi nohy, pomalu klesnu do písku a pohledem pátrám po bratrovi.

Ach! Tady je.

Sklání se ke mně s ustaraným výrazem, vyplašeně k němu vzhlédnu, než mě pohltí nenáviděná temnota. §§§§

Zoufale se topím v uhrančivé modři jeho očí. Tolik mi chyběl ten vroucí pohled.

O to víc se cítím zklamaná, když nečekaně sklopí zrak.

„Kdybych z nějakýho důvodu musel odejít a nestihl se rozloučit, chci, abys věděla, že jsem to tak nechtěl. Jen jsem nemohl jinak,” zašeptá naléhavě a pevně mi při tom tiskne obě dlaně.

Nechápavě se zamračím „Ale proč bys odcházel?”

Nechci, abys odešel!

Zvedá mi bradu a něžně se mi znovu zadívá do očí. „Jednou ti to všechno vysvětlím, andílku. Teď se budem jen mazlit, jak jsi chtěla.”

Nejistě se usměju a nechám se sevřít v jeho pevné náruči.

Co by ho mohlo odvést pryč tak rychle, aby mi nemohl dát ani sbohem?

Budím se obložená hromadou saténových modrých polštářů. Oblečená do hedvábné noční košilky s úzkými ramínky. V hlavě mám nejasnou vzpomínku na hluboké modré oči a v těle mi doznívá jakýsi neznámý pocit příjemného neklidu.

Za nic na světě si ale nedokážu vybavit, odkud se obojí vzalo.

Krátkou chvíli poněkud dezorientovaně těkám pohledem, z jednoho koutu prostorného a luxusně vybaveného pokoje k druhému, nechápajíc, kde to jsem ani proč, než mi dojde, že necítím křídla.

Vyděšeně se posadím, téměř ječím hrůzou, ale nakonec mi unikne jen úlevné „Aach!”, protože si uvědomím, že jsem na Zemi. Konečně!

Křídla tady nejsou potřeba, pokud je nepotřebuju, jako bych je neměla.

Jsou spíš na obtíž.

A nejen tady.

Navíc stačí jen pomyslet a budou zpět.

Tedy alespoň teoreticky. Nikdy jsem to nevyzkoušela.

Nejistě nakrčím čelo.

O.K. Takže. Právě teď chci mít křídla! Poručím v duchu.

Ramena mi náhle ztěžknou, jak se o ně znovu plnou vahou opírá pořádných pár kilo černého peří.

Oou!

Moje zbrusu nová noční košile je na odpis.

Zadívám se na zatažená okna. Venku už je den.

Temnými sametovými draperiemi do místnosti pronikají tlumené sluneční paprsky. Jsem v pokušení závěsy roztáhnout, ale už teď cítím, že mě od slunce příšerně bolí oči. V Zásvětí jsem s denním světlem vůbec nepřišla do styku.

Kdybych podlehla svojí touze, hrozila by mi dočasná slepota.

A já jsem tak strašlivě nedočkavá.

Vzdychnu.

Na nočním stolku, vedle postele, se válí módní časopis. Z obálky na mě kouká nápadně půvabná a pohublá žena s výrazem, který rozhodně nepůsobí pokorně ani bohabojně, spíš jakoby říkal

„Pojď se mnou do postele, zlato.” Natáhnu po něm ruku, s úmyslem prozkoumat jeho obsah blíž, když se ozve cvaknutí dveří a vchází můj bratr.

„Už je ti líp?” Ozve se svůdným a hlubokým pozemským hlasem, který jsem zatím neměla možnost slyšet. Docela se k němu hodí.

Zvědavě se po něm otočím, abych spatřila i jeho lidskou tvář. Coby démon má totiž tři.

Ne, že by mu to k něčemu bylo.

Jednu lidskou, nesmírně krásnou. On je totiž pravým synem své matky. A matka je nejkrásnější žena, pardon démon, jakého jsem kdy viděla.

Jeho otce jsem nikdy nepoznala. Ale v Zásvětí se právě tohle moc neřeší.

Bratrovým oborem je smilstvo všeho druhu. Rád svádí mladé nevinné panny, aby je pak posedl a jejich duše dovedl až k věčnému zatracení.

Jeho další tvář je býčí, tu má coby démon hněvu a vzteku.

Nutno dodat, že bratr zuřit opravdu umí. To mu pak z nozder šlehá oheň a dští síru.

Jako malá jsem se tomu vždycky hrozně smála, což ho dohánělo k šílenství. Je totiž přesvědčený, že je to příšerně děsivé.

Ale není!

Třetí a poslední je tvář berana. Na znamení vlka v rouše beránčím, kterým on nepochybně je.

V Podsvětí si potrpíme na symboliky a rituály všeho druhu.

Což je, podle mě, taky jediný důvod celé té šaškárny se třema hlavama.

Za dlouhá staletí jsme nasbírali bezpočet tradic a Asmodeovi už táhne na tři tisíce let, ačkoliv teď vypadá sotva na osmnáct.

Měří asi tak sto devadesát centimetrů, takže já mu můžu být sotva po ramena, o čemž se přesvědčím později. A jsou to moc hezká a široká ramena.

Pleť má dozlatova opálenou. Pohledné tváři s pravidelnými rysy vévodí ostře řezané smyslné rty, zasazené pod rovným řeckým nosem. Rty, které už od pohledu rozhodně svádí k polibkům.

Skoro bych bratra nepoznala, nebýt jeho temně zelených očí. Ty máme společné.

„Jsi docela kus,” řeknu uznale po zevrubné prohlídce jeho zjevu.

„Hm. A to jsi neviděla všechno.” Mrkne na mě rošťácky a zvážní

„Kvůli pochlebování tady ale nejsem, Yas.”

Zkoumavě si mě prohlíží, jako bych byla nějaký zvláštní přírodní úkaz.

Což se mi zrovna moc nelíbí a nervózně se pod jeho pohledem ošiju.

A pořád zírá!

„Nedívej se tak na mě!” Vylítnu vztekle „A příště bys mohl aspoň zaklepat, už mi není třicet!”

Uraženě sebou plácnu na rozestlanou postel s nebesy a zachumlám si odhalené tělo pod přikrývku.

„Ale pořád jsem o víc než dva tisíce devět set let starší než ty, sestřičko!” Ohradí se kousavě.

Došlo mi, že teď už si mě jenom dobírá a o to větší mám vztek.

Posadí se na pelest postele a vrhá na mě další ze svých starostlivých a zkoumavých pohledů.

Kdy s tím jako hodlá přestat?

„Yas, proč je ti tak zatěžko pochopit, že mám starost? Jsem tvůj bratr a miluju tě.” Vysvětluje trpělivě.

Jeho hlas zní skoro omluvně.

No dobře. Je ti odpuštěno. Pro tentokrát.

Navíc s tebou potřebuju probrat to dnešní ráno.

Ušklíbnu se v duchu při vzpomínce na to, jak jsem sebou nemožně plácla do písku, sotva jsem se fyzicky dotkla svojí vysněné mety. Země.

„Jsem tu poprvé. Je možný, že jsem měla...hm” přemýšlím, jak to nazvat „...menší šok z toho přechodu? To se občas stává, ne?”

S nadějí se dívám do bratrových zelených očí, doufajíc, že řekne něco, o čem nevím, což se samozřejmě nestane.

Pomalu vrtí hlavou. „Nám ne. Taková reakce je běžná u andělů. Jsou křehcí a zranitelní, když vstupují poprvé na zem. Nezatíženi lidskými hříchy. Stejně jako ty. Matka tě držela příliš dlouho stranou. Neměla tě tak chránit. Nechápu, co si od toho slibovala.”

A je to tu! Už zas! Zafuním otráveně.

Stranou? A co jsem měla asi tak dělat? Mučit v Jámě smilníky?

Nějak se mi nelíbí, kam bratr tímhle rozhovorem směřuje. Nebo co tím vlastně myslí.

„S tebou je to všechno tak těžký, Yas.” Utrousí ještě směrem k podlaze a mne si přitom palcem a ukazováčkem hřbet nosu.

„Promiň,” hlesnu v naději, že ho to umlčí a chci mu položit dlaň na rameno, jenže Asmodeus najednou vyskočí jako opařený svěcenou vodou.

„Yas, ty se nemáš za co omlouvat. Vlastně, vůbec se nemáš omlouvat. Buď na mě zlá, nebo protivná. Hádej se, jestli chceš, ale neomlouvej se mi za to, že jsi! Vychovávala nás oba dva ta stejná Lillith? Jsi démon, tak se tak zatraceně chovej, sestřičko!” křičí a vztekle mi rázuje po pokoji.

Mrzí mě, že mu přidělávám starosti. Což je věta, kterou ode mě zjevně nechce v tuhle chvíli slyšet. Takže jen tiše sedím, čekám, jestli se mu pod nohama vznítí měkký vysoký koberec a se smíšenými pocity si vyslechnu další salvu výčitek na téma mojí, pro démona, nevhodně ctnostné povahy.

Už odmalička bojuju s vlastnostmi, jako jsou lítost, odpuštění nebo pokora. Matku, otce i ostatní, mně nadřazené démony, jsem vždy na slovo poslechla. A co bylo v očích Lucifera nejhorším prohřeškem vůči kodexu Zásvětí, za svoje chyby a křivdy jsem se vždycky upřímně omlouvala a ostatním jsem je odpouštěla.

Kdyby věděl, že maminka mě v mém počínání ještě podporuje, trest by ji neminul.

Zatímco já v duchu přemítám sama nad sebou, což dělám často. Bratr přestal pochodovat a vypadal, že nad něčím hluboce přemýšlí.

Ucítím na sobě jeho zelený pohled a zamrkám, abych se probrala z transu. Už zase má mou plnou pozornost.

„Já vím, že to není tvoje vina.” Začne opatrně „Může za to tvůj zvláštní původ. Mám jenom obavy, jak to tady zvládneš.”

V duchu se usměju. Asmodeus a jeho neustálá potřeba mě před vším chránit.

A pak, kdo mě držel stranou? Pomyslím si ironicky.

Jemně mě pohladí špičkami prstů po tváři a rezignovaně se ušklíbne.

„Dneska ještě odpočívej. Zítra vyrážíme ven.”

„Už zítra?” Vyhrknu překvapeně.

„Nemusíš se bát. Budu celou dobu s tebou. Jeden student, Garry Newton se myslím jmenuje, pořádá zítra party. Je to večer, takže slunce se bát nemusíš,” klidní mě a dlaní mi jemně přejede po odhaleném bílém rameni, což ve mně instinktivně vyvolá podivný neklid. Nedůvěřivě si ho změřím, jen se pousměje, líbne mě na bílé čelo a zamíří ke dveřím, kde se ještě otočí, aby mě upozornil, že jeho krycí jméno je Ashton Blake.

Po Asmodeově-Ashtonově odchodu poslechnu jeho rady a odpočívám. Ještě nikdy jsem se necítila tak vyčerpaná jako dnes. Dřív jsem spánek nepotřebovala, měla jsem neustálý přísun energie z ohně pekelného.

Jenže, ten je odsud příliš daleko a tak mi nezbývá, než se šetřit, což je jedna z těch příjemných stránek zdejšího pobytu.

Těžká víčka se mi zavírají, sotva za sebou bratr přibouchne těžké dveře, aby se mi mohl zdát můj první pozemský sen.

První? Podiví se pro mne dosud neznámý vnitřní hlas.

Pokud vím. Odtuším nechápavě, než znovu dočista ztrácím vědomí.

Jsem zase malá holčička a zadýchaně utíkám před skupinkou posmívajících se démonů různé věkové kategorie.

Už nemůžu!

Vysíleně dobíhám až k obrovskému temnému tunelu, který jsem nikdy předtím neviděla, přestože Peklo znám jako svoje vlastní boty. Váhavě do něj vstoupím a hlasy posměváčků náhle ztichnou.

Na konci tunelu se objevuje oslepující ostré bílé světlo a v jeho záři se nejasně rýsuje postava muže. Zběsile na něj zamávám, chci, aby mě odvedl pryč od těch zlých dětí. Křičím, žadoním, ale on se přesto pomalu vzdaluje, až nakonec mizí úplně.

Zamžikám, budím se zadýchaná a vystrašená, přesně jako ta malá dívenka. Vlasy mám slepené potem.

Venku je pořád ještě světlo, ale už ne tak jasné, jako když jsem se probudila poprvé. Rozespale zamžourám očima k digitálnímu budíku na nočním stolku.

Teprve pět ráno?

Protřu si unaveně oči a snažím se znovu usnout.

Kapitola 2

Omámená

Tam bezdná údolí, sluje a tesy
tam bezmezné řeky a titanské lesy,
jichž tvar je těžko rozeznat
pro ustavičný rosy spád,
tam hory se řítí bez ustání
v bezbřežné moře, které v lkání
se zmítá v neklidu — věčný šum! —
až ku ohnivým Nebesům.

Edgar Allan Poe

Už jsem neusnula, ale povaluju se v posteli a labužnicky si vychutnávám čerstvý vzduch, který sem proudí otevřeným francouzským oknem.

Rozhlížím se po pokoji, kde mám strávit příštích několik měsíců, možná i let. Je prostorný, vybavený starožitným koloniálním nábytkem. Pohodlná postel je z dubového dřeva, aspoň mám ten dojem, budiž mi přičteno ke cti, že dub jsem nikdy neviděla.

Modrá sametová nebesa podpírají čtyři spirálovité sloupky a v čele postele jsou umně vytesaní dva malí buclatí andílci.

Ironie, že jim společnost dělám právě já, uchichtnu se.

V rohu místnosti stojí obrovský tmavý lakovaný stůl a na něm notebook. Zatím mám jen mlhavou představu o tom, jak se používá, ale to mi vrásky dělat nemusí.

Na co sáhnu, to umím. Jedna z mála schopností, která se u mě projevila. A jsem za ni vděčná, můj život byl a bude díky tomu mnohem snazší, na Zemi zvlášť.

Tlumené světlo do pokoje proudí již zmíněným francouzským oknem, za nímž se dá tušit prostorný balkon nebo terasa. Dlouze, zpod černých řas, pozoruju téměř nepropustné draperie stejně modré barvy, jako mají nebesa postele i povlečení a zvažuju možnost, že se podívám, co skrývají.

Mám? Ptám se sama sebe nejistě.

Jdi do toho, holka! Odpoví mi můj nově objevený přítel - podvědomí. Už si na jeho neustálou přítomnost začínám zvykat.

Pomalu vstanu a opatrně, třesoucí se rukou, závěs z okna odtáhnu.

Dveře na balkon jsou otevřené dokořán a já do konce svého bytí nezapomenu na pohled, který se mi v ten okamžik naskytl.

Z pokoje mám výhled přímo na písčitou pláž, zalitou zlatavým a narůžovělým úsvitem. Slunce ještě není dost silné, aby mi mohlo ublížit, ale dost okouzlující, aby si navždy získalo mé srdce. Tají se mi dech.

Fascinovaně zírám na třpytící se hladinu moře. Na hru zpěněných vln poskakujících v začínajícím odlivu a nechám svěží ranní vánek, aby mi cuchal rozpuštěné vlasy.

Zhluboka se nadechnu slaného vzduchu a odhodlaně sevřu rty.

Tak do Pekla mě už nikdo zpátky nedostane!

Vtom mou pozornost upoutá čísi postava na pláži.

Někdo tam běží. Muž nebo spíš chlapec. Dlaní přikryju slunce a snažím se ho prozkoumat blíž. Zvědavě pozoruju jeho široká a určitě opálená ramena. Jak se blíží, rozeznávám i pevné svaly, vlnící se s každým jeho pohybem. Slunce mu na hlavu, plnou světlých vlasů, nasazuje zlatavou svatozář.

Rozkošnicky vdechnu vůni právě padající rosy a tělem mi projede záchvěv čehosi známého a neuchopitelného pouhou myslí. Cítím příjemné mravenčení v žaludku. A zacloumá mnou silný dojem, že se vznáším, přestože moje křídla jsou bezpečně skryta.

Běžec se náhle otáčí mým směrem a dlouze mě sleduje. Měla bych se schovat, ale nohy jako bych měla z olova. Nedokážu se přinutit k pohybu. Takže jen mlčky stojím, opřená o dřevěné zábradlí a civím.

Po chvíli si cizinec prohrábne dlaní vlasy a pokračuje v běhu, zatímco já stále ještě nehnutě zírám na jeho v dálce se zmenšující postavu, až z něj nakonec zbyde jen nepatrná tečka na obzoru. Moje rozechvění postupně ustupuje a nakonec se vytrácí úplně, stejně jako on.

Proč se najednou cítím tak rozmrzele? A… okradeně?

Potřesu hlavou, v touze vyhnat z hlavy pocity, jimž nerozumím a vracím se zpátky do postele, kde jsem, ke svému překvapení, na několik hodin znovu usnula.

Dům, v němž bydlíme, byl vybrán na míru našim potřebám. Je patrový a víc než prostorný. Postavený v řeckém obrozeneckém stylu už za časů Konfederace, takže původně patřil zřejmě nějakému otrokáři a majiteli tabákových polí, kterých je v okolí i dnes, v roce dva tisíce dvanáct, opravdu nespočet, o čemž jsem se mohla brzy přesvědčit.

Musím uznat, že strýček Lucifer na nás rozhodně nešetřil.

Součástí rozlehlého sídla, jehož bílý štít je podepřen čtyřmi iónskými sloupy, je kromě bazénu nemalá zahrada s prostorným altánem, příjezdová cesta a dlouhá soukromá pláž, po které se ale může proběhnout kdekdo, jak jsem dnes ráno sama viděla.

Na každý pád, pokud naše bydlení mělo vzbudit v lidech závist, nemohli ho pro nás vybrat líp, mlasknu uznale, zatímco sestupuju po, do oblouku stočeném, zeleném mramorovém schodišti s masivním dřevěným zábradlím.

Ocitám se v největší a zároveň nejúchvatnější části domu. V hale.

Podlaha je vykládaná mramorem stejné barvy jako schodiště. Stěny jsou obložené lesklým zdobeným dřevem a jsou tu dveře do všech dalších přízemních částí domu. Ovšem to, co dělá místnost s vysokými zdmi tak výjimečnou, nacházím přímo nad svou hlavou.

Uprostřed půlkulatého proskleného stropu totiž visí obrovský křišťálový lustr ve tvaru vinného hroznu a sluneční paprsky, které sem shora pronikají, se odrážejí v každém jediném skleněném krystalku, čímž mihotavě ozařují celý prostor haly.

Nachází se tu taky až překvapivě dobře vybavená knihovna a pokoje Namaah i strýčka Pheenexe, posledního člena naší výpravy. Asmodeus má svoje osobní prostory v patře, stejně jako já.

S knihovnou těsně sousedí obývací pokoj, kde pochopitelně nemůže chybět obrovská televize s domácím kinem. A naproti obýváku je jídelna s perfektně vybavenou kuchyní.

Jakoby kdokoliv z nás měl snad v úmyslu tam vařit, pomyslím si ironicky.

Logicky jsem tudíž v šoku, když spatřím Namaah stát s pánví v ruce u sporáku, zatímco oba moji mužští spolubydlící sedí u bílo hnědého rustikálního snídaňového baru a živě se o něčem baví.

To, co sestra nakonec vytvořila na pánvi během několika minut, mělo kulatý tvar, béžovou až hnědou barvu a omamně sladce to vonělo.

„Dobré ráno,” zdravím nesměle, načež ke mně vzhlédnou dva naprosto cizí obličeje.

Je mi jasné, že vysoká opálená černovláska je Namaah a vyvodím si, že urostlý snědý muž s kaštanovými vlasy, ve středních letech, bude Pheenex, ale stejně jsem z nich nesvá.

„Myslela jsem, že ty si podobu necháváš strýčku?” Ptám se překvapeně, protože Pheenex patří, stejně jako otec k Původním démonům, tedy těm, co Peklo založili a jako takoví mají to štěstí, že jsou téměř totožní s lidmi. Jen jsou mnohem hezčí, což bude tím, že všichni byli původně andělé.

Pheenex má v Pekle hodnost Velkého Markýze a velí dvaceti legiím nižších démonů. S námi šel, protože nevěřil, že bratr dokáže tak důležitou misi úspěšně vést. Asmodeus je totiž doma známý svou přehnanou impulzivitou a prchlivostí.

Pheenex se usměje. „Opatrnosti není nikdy dost, holčičko. A můj obličej není andělům cizí.”

„Aha.” Odtuším lakonicky a sednu si na vysokou židli vedle bratra.

„Dáš si s náma?” Chce vědět Namaah a ukazuje bradou k hromadě těch kulatých voňavých placek.

Znejistím.

Několik vteřin se zoufale snažím přijít na to, co se po mně vlastně chce. Nakonec to rezignovaně vzdávám, ale nerada!

„Co jestli si nedám?”

Asmodeus se pobaveně zasměje a Pheenex mou otázku ignoruje, zjevně zabraný do novin, které má položené vedle hrnku s nevábně vypadající hnědou tekutinou. A Namaah obrací oči v sloup. Z jejího výrazu je mi víc než jasné, jak ji moje přítomnost otravuje. Nikdy jsme se neměly příliš v lásce.

No, tak vám všem děkuju za pomoc, odfrknu si naštvaně.

Naštěstí se Asmodeus zvedá ze židle, nabere několik těch „věcí” na talíř, který významně položí přímo přede mě. Když se pořád ještě nechytám, bere do ruky skleněnou láhev, otočí ji dnem vzhůru a polije placky nějakou zlatohnědou tekutinou. Zmateně těkám očima z talíře na bratra, do chvíle, než mi podá vidličku. „Jez!” Rozkáže a sedá si zpátky na svoje místo na pravém okraji baru.

Jak jsem mohla zapomenout na jídlo!

Po spánku nejdůležitější věc, na kterou si budu muset zvyknout.

Jenom, jestli bude stejně příjemná, ušklíbnu se, při pohledu na v jantarové tekutině se topící cosi.

Vidličkou skepticky odkrojím kousek z té placky vonící po skořici a váhavě ji strkám do pusy.

A je to… Snad ještě lepší než spánek! Tak sladké, teplé a… Asi to sním všechno!

Jak jsem vůbec mohla doteď žít, aniž bych okusila něco tak nepřekonatelně skvělého!, myslím si a nezřízeně se cpu.

Dávám si na bílý talířek nejmíň desátý lívanec - tak se totiž těm plackám říká, strýček mi to později prozradil - , ale Namaah mi ho vytrhne z rukou.

Vyčítavě se na ni zamračím a pootevřu rty k protestu, jenže bratr mě zarazí.

„Už dost Yasminne, bude ti zle.”

„Spíš bude tlustá,” neodpustí si jedovatou poznámku Namaah.

Asmodeus se na sestru kriticky podívá.

„Nebuď kousavá, Namaah. Musíme tu spolu nějakou dobu vydržet, tak co kdybyste se k sobě nechovaly jako dvě divoký kočky,” požádá přísně a v očích se mu při těch slovech výhružně zablýskne.

Obě zároveň přikyvujeme. Načež sestra mizí ve svém pokoji, aby vyměnila červený saténový župan za rudý kostýmek.

„Nevšímej si jí,” klidní mě bratr, sotva za sebou sestra zavře dveře.

„Vždycky na tebe žárlila.”

„Ale proč?” Nerozumím tomu, měla přece všechno, po čem já jen toužím.

Spoustu přátel. Respekt otce a je úspěšná ve všem, co dělá, zatímco já jsem jenom nemotorná chudinka, bez pořádných démonických schopností.

„Protože tě mám radši.” Odvětí Asmodeus.

Mezitím se sestra vrací, aby předvedla červený komplet s minisukní, který odhaloval víc, než skrýval.

„Opravdu si myslíš, že je připravená jít DNESKA mezi lidi?” Ptá se bratra pochybovačně a okatě ignoruje mou přítomnost.

Haló, já tu jsem taky a slyším tě, chce se mi zaječet.

Už zase na ni mám vztek. Zatnu čelist a nakrčím hladké čelo.

„Bez starosti Nam, to je moje věc.” Odbyde ji bratr stroze.

Namaah nebo taky Noemi, jak zní její krycí jméno, jen povýšeně pokrčí rameny a odporoučí se do garáží, kde už na ni čeká karmínové Maserati Mistral 4000, aby s ním odjela do školy, kde nastupuje na místo učitelky matematiky.

„Ehm.” Odkašle si Pheenex rozpačitě.

Málem jsem zapomněla, že tu je.

„Měl bych už taky jít. První hodinu učím biologii a nechci zatím poutat příliš zbytečné pozornosti. Yas, jsem rád, že se cítíš líp. Dneska ti přeju hodně štěstí při tvém debutu a doufám, že zítra se uvidíme ve škole. ,,Budu tě učit hudebku,” zamumlá zdvořile a zase se odmlčí, přičemž mě probodává přísným pohledem.

Zřejmě mám něco říct, uvědomím si.

„Budu se těšit,” usměju se rozpačitě a sleduju, jak z baru bere svou černou aktovku.

Tahle stará škola… Kdybych nic neřekla, stál by tu až do skonání světa? Napadá mě a obratem si představuju, jak všechno kolem něj mizí v plamenech, zatímco on jen tiše stojí a čeká na mou odpověď, na tváři pořád ten přísný výraz středoškolského učitele biologie.

Chich! Jo, ta role mu sedí!

Bezděčně si všimnu, že bratr popíjí stejný nápoj, který jsem předtím viděla u Pheenexe. V zelených očích mu hrají rozverné plamínky. Dnes má jednu ze svých výjimečně dobrých a hravých nálad, což vítám. Na další poučky absolutně nemám náladu.

„Nejsem si jistý, jestli strýček svého rozhodnutí vydat se s námi, nelituje.”

„Proč myslíš?” Zeptám se, ale ve skutečnosti si myslím totéž. Pheenex se mi zdál ztracený a nešťastný.

Očima pořád zkoumám tu hnědočernou břečku.

Co to je?

„To je káva,” vysvětlí Asmodeus, jakoby mi četl myšlenky. „Není tak dobrá jako lívance, ale vydá za pár hodin spánku. Chceš?” Nabídne mi svůj hrneček. A já nadšeně přikývnu.

Hm. Voní pěkně.

Opatrně usrknu a okamžitě svého rozhodnutí, ochutnat ji, hořce zalituju.

„Jak to můžeš pít!" Vyprsknu znechuceně.

Asmodeus se upřímně rozesměje, když spatří můj výstavní škleb.

„Nemusíš to pít,” uklidní mě.

„To se mi ulevilo,” přiznám upřímně.

„Bojím se, Asmodee.” Hlesnu po chvíli, s očima sklopenýma k zemi.

Bratr, který od konfliktu s lívanci stál, se rozvážně posadí na vedlejší židli, natočí si mě k sobě čelem, dlouze se na mě zadívá a jemně mi dlouhými prsty odhrnuje neposlušné vlasy z čela.

Jsem tak ráda, že je tu se mnou.

Chybělo málo a mohlo to být jinak. Naše matka si totiž Asmodea, jako mého opatrovníka na Zemi, výslovně nepřála. A můj otec měl stejný názor.

Naštěstí má Lucifer pro mého bratra slabost a tak na prosby a naléhání rodičů nebral zřetel.

Jen díky němu se necítím úplně opuštěná v neznámém prostředí.

Podmanivě se na mě usměje.

„Ty to zvládneš, Yasminne. Já ti věřím,” prohlásí rozhodně a ukazováčkem pravé ruky mi jemně nazdvihne bradu. Jeho tvář se pomalu přiblíží k mojí, až na rtech cítím jeho horký dech.

Srdce mi buší až v hlavě.

Bezděčně pootevřu rty a vpíjím se do jeho temně zelených očí.

Co to dělá, zarazím se vteřinu předtím, než bratrovi zazvoní v kapse iPhone, což mě probírá z transu.

Rychlým pohledem na displej Asmodeus zjistí, kdo mu volá a věnuje mi omluvný úsměv.

„Promiň, musím letět. Tak odpoledne, sestřičko.” Líbne mě na tvář.

A jsem tu zase sama, našpulím otráveně rty, když odejde i bratr.

Prchavý okamžik napětí, které mezi námi vzniklo, ve mně zanechal palčivě nepříjemný pocit, jež jsem připisovala svojí nejistotě a nervozitě.

Zakázala jsem si nad tím přemýšlet.

Uklidila jsem špinavé nádobí do myčky a uvelebila se na gauč k televizi.

Asmodeus se nakonec vrátil až vpodvečer, takže do té doby mi s přeměnou na „člověka” pomáhala Namaah.

K mému obrovskému nadšení, pochopitelně.

Nejdřív jsem měla strach, aby ze mě sestra neudělala spíš strašidlo do zelí, než půvabnou mladou dámu, ale brzy jsem zjistila, že pokud se Noemi v něčem vyzná, je to móda.

Navíc ji to ohromně baví.

Zpočátku jsem se jejímu nadšení pro dlouhé přehrabování skříně a kombinování jednotlivých svršků urputně bránila, ale odpor mi nevydržel dlouho.

Byla to vlastně docela zábava a samotnou mě překvapilo, jak čas strávený se sestrou rychle utekl.

Nakonec mi Noemi vybrala krátké, tmavě zelené saténové šaty nad kolena s tylovou černou spodničkou a širokým lesklým páskem. Živůtek mi sice připadal až nepohodlně těsný, svíral mě jako korzet, ale protože šaty neměly ramínka, aspoň jsem měla jistotu, že budou držet pevně na svém místě.

Měděné vlasy mi sestra vyčesala do ohonu a na nohách jsem měla černé lesklé balerínky s drobnou mašličkou. Původně mi Noemi obula vysoké lodičky na platformě, ale protože jsem neudělala ani dva kroky a rozplácla se na podlahu jako batole, nápad zamítla.

Když si Namaah nakonec prohlížela svoje „umělecké dílo”, nemohla jsem si nevšimnout jejího spokojeného výrazu. Dokonce se na mě usmála, což se moc často nepovede.

„Ale ona nemá být za couru, Nam,” ozývá se od otevřených dveří mého pokoje nespokojený hlas Asmodea.

Nespokojeně nakrčím čelo. Proč tohle říká? Vypadám přece úžasně.

Očima sklouznu k oválnému zrcadlu, abych se ujistila, že bratr se skutečně mýlí.

„Je jí sedmnáct, Ashtone!”

Na rozdíl ode mě Namaah nedělalo potíž oslovovat ho novým jménem. „Nemůže přijít na večírek jako jeptiška. Chceš přece, aby tady zapadla,” hájí plamenně svou práci sestra.

Bratr mě obejde dokola a kriticky si mě prohlíží.

„Tak aspoň ty vlasy jí rozpusť. A smyj tu rudou rtěnku!” Rozkáže věcně a otočí se k odchodu. „A pospěš si, máme zpoždění,” dodá přes rameno.

Namaah si uraženě odfrkne, jak je jejím zvykem a prudkým pohybem ruky mi rozpustí vlasy, až to bolestivě zatahá. Neprotestuju. Mrzí mě, že měla s účesem a líčením takovou práci.

Když vyjdu z domu, bratr mě už nedočkavě vyhlíží na příjezdové cestě, opřený o nablýskaný Ford Shelby GT500. Byl to jeden z jeho nejoblíbenějších kousků a nedal na něj dopustit. Někdy jsem měla dojem, že z celého pobytu na Zemi měl nejradši svoje auta a motorky. I Noemino červené auto vlastně patřilo jemu.

Sotva mě zahlédne, odhalí dokonale bílé zuby v zářivém úsměvu.

„Yas, v odrazu zapadajícího slunce vypadáš úchvatně.” Zalichotí mi a otvírá dveře od auta.

Nervózně se pousměju a plaše si sedám na sedačku z černé kůže.

Důkladně si přitom Asmodea prohlížím.

Ebenově černé vlasy má precizně upravené gelem. Pramen ofiny, který mu obvykle padal do očí, drží teď pevně na svém místě, sčesaný ke straně. Oblečený je do černé košile s krátkými rukávy a modrých vyšisovaných džínsů, takže jeho luxusní kožené boty se k tomu chlapeckému outfitu vlastně vůbec nehodí.

Sleduju, jak Ashton houpavým krokem obchází vůz, aby si sedl vedle mě. Motor spokojeně zavrčí a odváží mě vstříc mé první zkušenosti s člověkem.

Městečko Shadows Creek, kam máme namířeno a kde budu taky co nevidět denně navštěvovat místní střední školu, leží asi deset minut cesty autem od našeho domu. Většina místních obyvatel jsou silně věřící protestanti, pracující nejčastěji v zemědělství nebo v některém z místních malých podniků, který navíc často sami vlastní. Průmysl se v celé Severní Karolíně prakticky nerozvíjel, až do občanské války Jihu proti Severu. A i po ní se továrny logicky soustředily spíše do větších měst. Jelikož Shadows Creek patřilo mezi jedno z těch nejmenších v celém státě a jeho poloha nebyla vzhledem k blízkému Atlantiku nijak zvlášť výhodná, vlna industrializace se ho prakticky nedotkla.

Město si tak zachovalo svůj původní jižanský šarm i tradice.

Až na otroctví, samozřejmě.

Moderně postavený dům Garryho rodičů rozhodně nebyl z nejmenších ve městě, zřejmě patřili k místní honoraci. Měli dlouhou příjezdovou cestu, udržovanou zahradu s bazénem i precizně upravený anglický trávník a to všechno bylo právě teď plné místních studentů.

Hlasitá rocková hudba byla slyšet až na ulici.

Ashton zastaví vůz a motor ztichne. Plná úzkosti a nervozity si žmoulám zpocené dlaně. Povzbudivě se na mě usmívá.

„Připravená?” Zeptá se a položí mi dlaň na odhalené koleno.

Nejistě kývnu, náhle neschopná jediného slova. Nejradši bych se sebrala a utekla zpátky do Pekla. Ti náruživě křepčící teenageři ve mně vyvolávají doslova panickou hrůzu. Navíc mám utkvělou představu, že mě určitě někdo pozná.

„Nemají ani tušení, že nejsi člověk. Ani já bych to nepoznal.” Odtuší bratr, jakoby mi četl myšlenky. Ta představa mě zrovna netěší.

Zhluboka se nadechnu a s Asmodeovou rukou kolem pasu směle vykročím k domu. Jsem mu za to pevné objetí víc než vděčná. Jen díky němu mám pocit, že jsem nezranitelná.

Uvnitř domu je hudba tak příšerně hlasitá, až mám pocit, že se mi zákonitě musí rozskočit hlava. „We can't wait. To burn it to the ground..."^{^[1]} řve na mě z repráků frontman kapely Linkin Park.

Jo, přesně tohle brzo uděláme. Přitakám mu bezděčně a sunu se plaše za bratrem.

Kolem nás postávají více či méně opilí studenti a studentky místní střední školy. Protahujeme se mezi vilně se k sobě vinoucími páry a já jen doufám, že v tom vydýchaném dusnu neomdlím. Po očku mrknu na bratra. Tváří se nadmíru spokojeně.

Nemůžu si nevšimnout zdemolovaného nábytku nebo cigaretami propálených koberců.

„To mu rodiče dovolí?” šeptnu užasle.

„Nemyslím, že by se jich ptal, Yas,” uchechtne se Ashton a dál se prodírá davem.

Hlouček asi sedmnáctiletých chlapců si okamžitě všímá naší přítomnosti a hlučně se s Asmodeem zdraví, za doprovodu, podle mě nelichotivých narážek, na moji přítomnost.

Slovo číča slyším sice poprvé v životě, ale rozhodně si nemyslím, že by mě vystihovalo.

Bratr se na ně i tak přátelsky směje, jen si mě přivine blíže k sobě, jakoby se bál, že mu uteču. Nezastírám, že ta myšlenka se mi honí hlavou posledních několik minut.

Bezpečí mého modrého pokoje by se mi zamlouvalo mnohem víc, než tyhle orgie.

„No tak brácho, nemůžeš ji mít jen pro sebe.” Ozve se za námi. „Nezapomeň, že incest je hřích,” dodává ještě dotyčný blahosklonně.

Sarkastická poznámka přišla od blonďatého urostlého mladíka.

Všimla jsem si, že než se bratr otočil, aby mu odpověděl, objevil se na jeho tváři pobavený úšklebek.

To ho tolik pobavila ta „hříšná” narážka? Podivím se.

Možná ještě něco dalšího! Ozývá se mi v hlavě úlisný sykot.

To bych ráda věděla co, odpálkuju ho, ale červ podezření ve mně hlodá dál.

Nemohla jsem si nevšimnout, že co jsme tady na Zemi, se ke mně Asmodeus, vlastně Ashton, chová jinak, než je pro něj obvyklé.

„Garry, tady jsi, ty lháři,” zahájí Ashton nenuceně konverzaci s tím drzým blonďákem. Garry je zjevně starší než ostatní účastníci party, ale jeho chování tomu příliš nenasvědčuje. Má hnědé oči a snědou pleť. Jeho vlasy jsou rozhodně chemicky zesvětlené, protože obočí má téměř černé, ale sluší mu. Věnuju mu krátký nervózní úsměv.

„Neříkal jsi náhodou, že má přijít jen pár lidí?” Pokračuje bratr.

Garry nedbale krčí rameny a červené upnuté tričko, které má na sobě, se napíná tak, až s vykulenýma očima čekám, kdy uslyším zvuk trhající se látky. Fascinovaně zírám na tu horu svalů a přemýšlím, kolik tak času asi tráví denně v posilovně.

„Trochu se to vymklo. Znáš to, Ashi,” odvětí rezignovaně ochraptělým hlasem. Jeho tmavé oči si mě při tom přihlouple měří od hlavy až k patě.

Jsem vůbec oblečená? Zrudnu a instinktivně si povytáhnu úzký živůtek o něco výš.

Garryho zevrubná prohlídka mi tedy není právě příjemná.

A ten parchant si toho navíc všiml, protože se domýšlivě usmívá. Pak jakoby si na něco vzpomněl, značně neochotně odtrhne zrak od mých prsou nacpaných v titěrných šatech a znovu věnuje plnou pozornost bratrovi.

Možná bych byla radši jeptiška, pomyslím si v duchu při vzpomínce na Noemina slova.

Lepší než kráva na trhu, právě tak se totiž teď cítím.

„Máš to pro mě?” Ptá se Garry Asmodea tiše a pátravě se rozhlíží, jestli jejich rozhovor nemá nechtěné svědky.

Ashton zpozorní a na tváři se mu znovu objeví, pro něj typický, ironický úšklebek. Kývne a otočí se ke mně. „Hned jsem zpátky, Yas.”

„Ale…,“ ohradím se. Snad mě tu nemíní nechat samotnou?

„Ššš,” zastavuje mě. „Neboj, to dáš.” Zvedne mi ukazováčkem bradu, aby mi pohlédl do očí.

„Jenom tu na mě počkej. Nikam neodcházej. S nikým. Nedá se jim věřit. Rozumíš?” Rozkáže důrazně.

Tak proč tu se mnou nezůstaneš? Křičím zoufale v duchu, pomalu se mě zmocňuje panika. Doširoka otevřu oči a vyděšeně na něj zírám.

On mi odpovídá přísným pohledem, který jasně říká Nedělej-problémy-Yasminne!

Těžce polknu svoje námitky a jen poslušně přikývnu. Načež odevzdaně sleduju, jak můj jediný spojenec mizí s Garrym v útrobách domu.

Osaměla jsem.

Nešťastně se rozhlížím. Co mám teď asi tak dělat, než se vrátí?

A kdy se vrátí?

Doufám, že to bude dřív než brzy, vzdychnu bezradně.

„Ahoj, já jsem Diane,” vyleká mě hezká blondýnka v modrých plátěných minišatech.

„A ty musíš být ta Ashtonova sestra, Yasminne?” Pokračuje přátelsky, když neodpovídám a jen přitrouble koukám.

Srdce mi bije na poplach jako splašené. V uších stále slyším bratrova varovná slova „Nedá se jim věřit!”

Co po mně asi chce?

Bože, ta má ale vyřídilku, žasnu, protože zatímco já si zoufám, ona pořád mluví. Neuvěřitelné!! Ale milé.

Nejistě se pousměju.

„Pane jo, jsi přesně tak hezká, jak tě popisoval. A máš skvělý šaty, kdes je koupila? Tady rozhodně ne! Nedá se tu sehnat nic, kromě pracovních montérek. Kde je vlastně Ashton?” Švitoří a podává mi sklenku s nazlátlou tekutinou.

„Co je to?" Chci vědět, když si ji od ní váhavě beru.

„To je zlato jihu, holka. Moonshine." Vysvětlí a zvedá skleničku do výšky.

„Na přátelství!” Křikne hlasitě. Načež do sebe celý zlatavý obsah vyklopí.

No, zřejmě jejich způsob seznamování. Odtuším si pro sebe a následuju jejího příkladu.

Áaaach! Co to… Sakra… JE!

Pálí to v krku jako čert! Kde je Asmodeus, když ho potřebuju?

Z očí mi vytrysknou slzy a kašlem se málem dávím.

Periferně registruju, že skupinka mladíků nedaleko od nás se poměrně živě baví na můj účet.

Diane mě prudce praští plochou dlaní mezi lopatky a starostlivě se na mě zadívá.

Má obrovské pomněnkově modré oči.

„Dobrý?” Ptá se ustaraně.

„Nechceš to zapít?”

Přitakám. Jen když to přestane pálit. S povděkem si od ní beru kelímek s tmavě žlutou tekutinou a celý naráz ho do sebe otočím. Je to nahořklé, ale ne tak, jako káva a příjemně mi to zklidnilo podrážděný hrtan.

„Děkuju, myslela jsem, že se udusím. To piješ běžně?” Zajímá mě upřímně.

Diane se chápavě usměje a zavrtí hlavou.

„Já ne, ale všichni tady ano. Na večírky moc nechodím, dneska jsem tu kvůli kamarádce, má narozeniny. Pojď, seznámím vás,” oznamuje mi a než se stačím ohradit, táhne mě přes halu do jídelny. Všimla jsem si, že celou dobu pohupuje boky v rytmu hudby. Je úchvatná!

Zastavujeme se před skupinkou čtyř dívek.

Jsou asi tak stejně staré a moc hezké, ale žádná tolik, jako Diane. Dvě mají světle hnědé vlasy i oči, jedna je modrooká černovláska a poslední je Afroameričanka.

„Yas, to je Camilla, Marcia, Caroline a naše oslavenkyně Laura,” zahlaholí, aby se následně teatrálně otočila, předvedla fanfáru a zamávala rukama.

„Dámy, představuju vám slečnu Yasminne Blakeovou. Ashtonovu mladší sestru.”

Jejich až dosud znuděné pohledy se prudce obrací ke mně. Najednou mám jejich plnou pozornost.

Nemůžu se ubránit dojmu, že slovní spojení „Ashtonova sestra” má zřejmě jakousi magickou moc.

Vmžiku se na mě sesypou jako kobylky a já jsem nucena se chtě nechtě podrobit jejich důkladnému výslechu. Naštěstí se jejich dotěrné otázky týkají hlavně bratra.

Jejich pozornost není nepříjemná, aspoň mi ukrátí čekání na něj, jen mi z toho všeho mluvení pořádně vysychá v krku. Jazyk se mi začíná lepit na patro. Mezi útržky odpovědí se tedy snažím urputně zahnat žízeň dalším kelímkem zrzavého moku.

„Musí být úžasný mít za bratra někoho, jako je ON." Vzdychá okouzleně Marcia.

„Je to její bratr, ty hloupá, takže ji to asi nijak extra nebere," usazuje ji Laura, vysoká štíhlá černoška.

„No jo, promiň. To je fakt." Kuňkne přihlouple unylá brunetka a stydlivě sklopí hnědé oči.

„Ach, holky, slyšíte to, co já?" Houkne tázavě Caroline a potutelně se usměje.

Nechápavě se po nich rozhlédnu.

Co bych měla slyšet?

„Naše písnička!" Křikne nadšeně Diane, načež mě prudce čapne za ruku a míří se mnou do prostorné haly.

„Dámy, jde se tančit!" Zavelí Camilla a odkládá svůj kelímek s pitím na nejbližší kus volného nábytku.

„Ale já přece neumím tančit!" Protestuju. Jenže to už stojím s Diane a ostatními dívkami v chumlu do rytmu se vrtících účastníků party.

„Nic to není. Jenom se uvolni a trochu zavrť bokama,” instruuje mě Laura, když si všimne mého bezradného výrazu.

Učiním ne úplně povedený pokus napodobit její pohyby. Zašklebí se, zezadu mě obejde.

Chytí mě v pase a bez varování se mnou zamává. „Jsi jako dřevo, Yas. Musíš to cítit, tady!” Křikne, načež mi dlaněmi sjede níž a tlačí mi boky na jednu a na druhou stranu.

No to by šlo, usměju se spokojeně, když si všimnu, že se mi docela obstojně daří vrtět zadkem v tom správném tempu.

„Oh mama mama mama. I just shot a man down…“ zní mi v uších, zvedám ruce nad hlavu a celým tělem se konečně poddávám rytmu hudby.

„Na to, že jsi tancovala poprvé, ti to šlo bezvadně, Yas,” chválí mě uznale Diane, když do sebe žíznivě vyklopím další kelímek hořkého pití.

„Díky.” Vydechnu. „Nevíš, kde bych přišla k dalšímu?” Významně otočím kelímek dnem vzhůru.

„Opatrně s tím pivem,” napomene mě se smíchem.

„Jsem úplně vyprahlá.” Fňuknu.

„Něco s tím uděláme. Počkej tu, jo.” Zavelí a zmizí. Ale zakrátko se vrací a v rukou vítězně třímá dva plné kelímky s colou.

„Tumáš,” podává mi jeden.

Nedočkavě po něm sáhnu a hltavě piju.

„Dobrý?” Ptá se, sotva odložím prázdný kelímek.

„Jo, proč?” Nechápu.

„No, myslím, že tam kluci něco nalili,” vysvětlí.

„Jako co?” Leknu se, protože to, co sem Asmodeus Garrymu vezl, byly bezpochyby drogy.

„Moonshine.”

Mávnu rukou. „Jdem ještě tancovat?”

Diane s nevěřícným úsměvem přikývne a já ji vedu zpátky do vlnícího se chumlu.

„Mama I´m in love,with the criminal,” zpívám si a poctivě přitom kroutím boky do rytmu ještě vteřinu předtím, než se mi začne rozostřovat vidění. Nemotorně se zhoupnu a byla bych upadla, kdybych nenarazila do dvou cizích holek vedle. Pohrdavě si mě změří, načež se s hlasitým chechotem zdekují.

Žaludek mám jako na vodě. Těžko se mi dýchá.

Asi omdlím, zanaříkám v duchu.

Naštěstí si mě Diane všimne a odtahuje mě stranou.

„Budeš zvracet? Ptá se naléhavě. Pátravě si mě prohlíží a krčí čelo.

Já nevím, pomyslím si nešťastně. Vůbec netuším, na co se mě vlastně ptá.

Diane na mou odpověď nečeká a odvádí mě ven.

Jako ve snách ji následuju, přes zadní část domu, na zahradu s bazénem, kde divoce dovádějí další chlapci a dívky. Širokým obloukem ho obcházíme a míříme ještě dál, až k dřevěné besídce na samé hranici pozemku. Tady mě Diane posadí do pohodlného ratanového křesla. Dlaní mi sáhne na potem orosené čelo a nespokojeně se zamračí.

„Počkej tu na mě. Dojdu pro pomoc,” oznámí nekompromisně a odbíhá zpátky do domu.

Jen běž.

Já nikam neuteču, fňukám tiše.

Na chvíli, která se mi zdála nekonečná, jsem v koutě zahrady osaměla.

Je k neuvěření, jaké je tu ticho. Hudba a hluk z domu sem skoro nejsou slyšet.

Za to svět kolem mě se nepřestává točit.

V hlavě mi doslova bubnuje zvuk vlastního, tlukoucího srdce a na čele se perlí další a další ledový pot. Zavřu oči v naději, že se mi trochu uleví, ale pocit točící se země naopak ještě zesiluje, navíc se mi nepříjemně sevře žaludek. Takže je zase vyděšeně otevřu dokořán, abych spatřila Diane, jak se ke mně blíží s vysokým světlovlasým chlapcem po boku.

Jeho chůze je kvapná, ale přitom až k neuvěření lehká, jakoby se vůbec nedotýkal země. A nad hlavou se mu vznáší světelná aureola?!

Och! Vidím anděla. Mám halucinace. Už nikdy nebudu pít!

Škytnu a s hbitostí, o které jsem si nemyslela, že jí můžu být v daném stavu vůbec schopná, se zvedám a přehnu se přes zábradlí, kde do záhonu bílých kopretin vyhodím všechno, co jsem do sebe dneska dostala. Včetně Noeminých lívanců.

Následně se vysíleně svezu na dřevěnou podlahu.

Mezitím dorazí Diane se svým společníkem.

Jsem částečně mimo sebe, ale i tak cítím, že mi jeho silné ruce pomáhají zpátky do ratanového křesla. Zamrkám a pokradmu si prohlížím svého zachránce.

Je to moc hezký kluk, možná až příliš, na místní poměry. Zvlášť, když ho srovnám se všemi, co jsem zatím viděla. Jeho vlasy mají barvu oříškových skořápek. Zdají se jemné, jen v nich smět projet prsty, zasním se.

A co teprve to tělo!

Má neuvěřitelně široká ramena a zadek jako řecký bůh.

Ale andělského na něm není nic, konstatuju pro sebe suše.

Přesto ve mně jeho přítomnost vyvolala jistý neklid.

Ztěžka polknu, když si ke mně kleká.

Jemně mi zvedá bradu, vzhlédnu a naše oči se střetnou.

Nedýchám!

Vlastně se vůbec nedokážu pohnout, natož odtrhnout svůj zrak od těch hlubokých, průzračně modrých a povědomých duhovek. Srdce mi tluče jako splašené a břichem mi poletují miliony drobných motýlků.

„Bude v pořádku, Aidane?” Vytrhne mě z transu Dianin hlas. S povděkem registruju, že i Aidan sebou trhl a prudce uhnul pohledem.

Cítil to taky?

Nebo hůř! Poznal mě?

„Trochu to přehnala s pitím,” odpoví suše. „Nic jí není, ale patří do postele. Máš ponětí, kde je Ashton?”

„Od chvíle, co odešel s Garrym, jsem ho neviděla a to už je pěkných pár hodin,” vzdychne Diane nešťastně.

Všimnu si, jak Aidan pevně zatne čelist.

„Odvezu ji!” Oznámí nekompromisně „Tady v tomhle stavu sama zůstat nemůže.”

„Ale vždyť jsi pil.” Ohradí se Diane.

„Měl jsem sotva jedno pivo, ale pokud máš lepší nápad?” Tázavě se na moji novou přítelkyni zadívá, ale ta jen bezradně zavrtí hlavou.

„Takže je rozhodnuto,” prohlásí Aidan a znovu se otočí ke mně.

Bojím se na něj znovu podívat. Nemůžu se zbavit pocitu, že ví možná víc, než dává najevo. Kromě toho se mi chce zase zvracet.

„Dokážeš jít sama?” Zašeptá mi tiše do ucha.

Je tak blízko, až na spánku cítím jeho dech vonící po mátě a… snad rose? Nejsem si jistá. Ale pocit nevolnosti je najednou pryč, jen tep se mi znovu zrychluje.

Jak tohle dělá, vrčím vztekle, protože mi vadí, jak nad sebou ztrácím veškerou kontrolu.

Kvůli němu!

„Jistě, že dokážu jít sama!” Odseknu a prudce ho odstrčím.

Zvednutými otevřenými dlaněmi naznačí, že se vzdává jakékoliv další pomoci v můj prospěch a udiveně povytáhne světle hnědé obočí.

Jednou rukou se zachytím sloupku altánu a druhou se ztěžka opřu o blízký dřevěný stůl, abych udržela rovnováhu, protože ta zatracená podlaha se pořád ještě hýbe.

Což nechápu!

S vypětím všech sil se nejistě postavím. A tiše zajásám. Jenže při prvním pokusu o chůzi mi podjíždí noha a svezu se přímo k Aidanovým sportovním botám.

K čertu! Chce se mi brečet!

Zaslechnu jeho odevzdaný povzdech, jakousi tichou poznámku o falešné hrdosti a pak už mě jeho silné teplé paže jemně zvedají ze země a berou do náručí.

Už se nevzpírám, stejně by to k ničemu nebylo.

Jsem dokonale vyčerpaná a u něj je mi tak… bezpečně. Těžkou hlavu mu odevzdaně opřu o rameno a v nose mě příjemně zašimrá kořeněná vůně jeho kolínské.

U stříbrného jeepu mě opatrně postaví na zem a opře o kapotu auta, aby otevřel dveře. Něžně mě posadí na polstrované sedadlo. Připoutá mě bezpečnostním pásem a sám si sedá na místo řidiče. Než otočí klíčkem v zapalování, starostlivě se po mně ohlédne, aby se naše oči opět setkaly.